- Podrobnosti
- Podrobnosti
Ohlédnutí za poutním rokem 2022
Moje poutní sezona již pomalu konční, přestože bych ještě rád nějakou menší pouť zvládl, ale teprve nyní jsem se konečně dostal k dokončení vzpomínky na svou nejdůležitější pouť roku, kterou tedy se zpožděním dávám k přečtení:
Znovu po roce nadešel 15. srpen se svým svátkem Nanebevzetí Panny Marie, který již mnoho let mého života patří pravidelné celodenní pěší pouti na Horu Matky Boží u Králík. Na různé pěší pouti chodívám nejméně 20 let, když pominu předchozí tzv. pěší turistiku provozovanou v rámci rodiny již od nejútlejších let, ale tehdy bez hlubších duchovních rozměrů.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie s klášterem na Hoře Matky Boží
Zpočátku jsem k tomuto poutnímu místu putoval z bližších míst. Když pominu zcela krátké pouti z nevelké vzdálenosti, tak hodnotnějšími poutěmi byli až ty z Ústí nad Orlicí, Brandýsa nad Orlicí či Chocně, kam jsem se přibližoval vlakem.
Pro úplnou pěší pouť z domova ze Zámrsku až do Hedče jsem se odhodlal až teprve nedávno. Největší překážkou mi byla nutnost vycházení hluboko v noci, abych stihl dojít na podvečerní poutní mši, což pro mě velkého spáče je velká oběť. Jinak vzdálenostně, tedy až přes sedmdesát kilometrů jsem chodil i při těch „kratších“ poutích, protože nechodím vždy nejpřímější cestou, ale dělám i okliky, například příjemnější krajinou, lesem nebo se zacházkou ke kostelu či prostě jen tak.
K letošní pouti na Horu Matky Boží jsem přistupoval s ještě větším respektem než jindy, protože těch kratších před ní jsem tolik neabsolvoval a měl jsem obavy, aby mě nohy dobře donesly.
Večer před poutí jsem šel spát již před 21. h, ale nepodařilo se mi usnout před 22. h. I přes krátký spánek jsem byl vzhůru již po 2. h, ale ještě jsem se pokoušel usnout. Nepodařilo se mi to, tak jsem vstal ve 2.45 h o čtvrt hodiny dříve než jsem měl budík.
Po posledních přípravách jsem do tmy, kterou osvětloval jen jasný měsíc, nakonec vykročil až ve 3.33 h v poměrně vysoké ranní teplotě 17 °C než jaké při těchto poutích pamatuji, někdy i blízko k nule. Na zádech batoh s jídlem na celý den a s vodou. Temnotou jsem potom začal odměřovat dlouhou celodenní cestu nejprve kolem nádraží polní cestou na Dobříkov a přes první hřbet Čertova dubu k Chocni, do které jsem přicházel po dvou hodinách chůze a dvou modlitbách růžence již za rozbřesku. Minul jsem Choceň, dále následoval Brandýs nad Orlicí, za nímž uběhla třetí hodina cesty a další růženec, s nímž se cesta zkrátí vždy o více než půl hodiny. Za Brandýsem mě překvapila úplná uzávěra cyklostezky kolem Orlice k Ústí nad Orlicí, včetně pěších pro rekonstrukci železnice, nicméně jsem sázel na to, že v pondělí před 7. h se ještě práce nerozeběhnou, takže to snad projdu. Kalkul vyšel a za další hodinu mě vítaly Klopoty. Výstupem tímto malebným údolím jsem zároveň překonával druhý hřeben a jeho přehoupnutím se dostal do Dolních Libchav, s průchodem kterých jsem snědl polovinu malého melounu, který jsem si jako ostatně stravu na celý den nesl s sebou. S pátou hodinou cesty a asi třiceti kilometry v nohách jsem míjel severní okraj Ústí nad Orlicí kolem kempu Na Cakli, ale také se dostavila první krise, či spíše malá nepohoda se zvýšeným zíváním pro nedostatek spánku. Nicméně jsem se tím nijak neznepokojoval, protože mi přišla vzpomínka, že to v těchto místech, či v tuto dobu na mne přišlo i při předchozích poutích. Šestá hodina vypršela za třetím hřebenem při sestupu od Lanšperku Kočtinami k Dolní Dobrouči s prvním krásným výhledem na Orlické hory a další kopečky kolem.
Boží muka na hřbetu mezi Klopotami a Libchavami
Trochu neduchovní občerstvení z loňského roku pod Lanšperkem
Při sestupu do Dolní Dobrouče jsem vytáhl na snídani chleba s máslem a svým medoskořem, tedy medem se skořicí, a k tomu přikusoval cuketu a okurku. S další sedmou hodinou cesty a přibližně čtyřicátým kilometrem v nohách jsem přehoupl již čtvrtý hřeben od Dolní Dobrouče k Ovčínu v letohradské části Kunčice a v údolí došel na tradiční zastávku na hřbitově u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Orlici, kde jsem se zastavil asi na 10 minut pro doplnění vody, umytí a přezutí z tenisek do sandálů.
Po krátké přestávce má cesta pokračovala dále, jenže se znepokojivým překvapením, jak mě velmi rozbolely nohy únavou. Byl to však jen nějaký krátkodobý šok pro nohy, že vypadly z rytmu, ale naštěstí se brzy rozešly do svého tempa a bylo mi po přezutí lépe než před tím. S dalším růžencem na rtech jsem pokračoval stoupáním na pátý hřeben s vesnicí Mistrovice, z něhož potom cesta padala dolů kolem sjezdovky do Jablonného nad Orlicí, kde se mi naplnila 8. hodina cesty. Z Jablonného vedla zase cesta několik kilometrů po nepříjemné silnici silnici do Orliček s mírným stoupáním, jež se postupně ve vesnici zvyšovalo. Blízko silnice vede i turistická cesta, která je sice příjemnější vzhledem k tichu a klidu a vnímání lesní krajiny, avšak je mnohem náročnější, protože vede nahoru na hřeben a potom se vlní podle terénu. Dnes jsem se nechtěl fysicky více vysilovat.
Po projití hezkou podhorskou vesnicí Orličky jsem za posledním domem ve svahu u pramene opět doplnil vodu a umyl se včetně ochlazení nohou a postupně už docela těžce dokončoval strmý výstup na 6. hřeben do sedla pod Suchým vrchem zvaného Hvězda. Sedlo Hvězda je nejvyšším místem mé pouti s nadmořskou výškou 840 m. Poslední úsek stoupání po stráni nad Orličkami byl již opravdu docela krušný, jelikož únava nohou se v prudkém stoupání velmi zvýšila a přidaly se bolavé paty, které mě poslední dobou občas trápí i při běhu. Nicméně se zaoblováním vrcholku hřebenu, ke kterému jsem se pomalu šinul, se chůze zlepšila a to jistě i díky blahodárným mínusovým iontům v lese, který mě pohltil před vrcholkem. Před hřebenem pod Hvězdou jsem také završil desátou hodinu putování, ale s celkem asi půl hodinou obětovanou přestávkám to bylo 10 a půl hodiny, tedy denní doba dosáhla 14. hodiny. Ušlá vzdálenost se dostávala k šedesáti kilometrům. Odpolední doba přinesla také vysokou teplotu pod hřebenem dosahující 26 °C, jíž postupně snížila nadmořská výška, les a bouřkový mrak nade mnou.
Sestup z Hvězdy do Červené Vody mě naplnil optimismem, protože těžké stoupání se změnilo v rychlé klesání, ale hlavně v průklestu lesa se poprvé v dálce vynořila Hora Matky Boží s klášterem, což mi vždy dává velkou naději, že už by se to mohlo podařit dojít až tam. Větší radost a optimismus nesnížila ani dešťová přeháňka, po níž jsem vytáhl svou druhou a poslední denní porci chleba, tentokráte s máslem s kozím sýrem a s cuketou a pojídal samozřejmě při chůzi z Červené Vody přes Šanov až za Horní Orlici.
Horní Orlicí už jsem stoupal na poslední sedmý cílový vrchol, ale před dokončením stoupání a celé poutě jsem udělal třetí a poslední tradiční zastávku na občerstvení vodou a hlavně poslední umytí před cílem u studánky Panny Marie asi 1 km před Dolní Hedčí. Na loňskou zastávku zde jsem vzpomínal těžce, jelikož puchýře, které mi tehdy vznikly narostly do takových rozměrů, že jsem se poslední kousek cesty sotva dobelhal. Ale letos jsem do cíle u kláštera na Hoře Matky Boží dorazil zcela v pořádku, bez puchýře, před 16.30 h, šťastný a spokojený, přiměřeně unavený, nikoli zničený. Nohy našlapaly asi 70 km, prošly asi 17 vesnic či měst, duše se promodlila asi deset růženců a mnoho jiných modliteb a oči viděly nesčíslně krás naší krajiny.
Loreta na nádvoří kláštera na Hoře Matky Boží
Schodiště k hlavnímu vchodu kláštera, který se však dnes již nepoužívá
Asi 20 minut jsem relaxoval na palouku před klášterem s výhledem na pohoří Králického Sněžníku a Orlických hor, kterýžto pohled mám moc rád, a před 17. h jsem se odebral do kostela na mši.
Poutní mši jsem absolvoval zvláštně, jelikož při stání na mě stejně jako vloni přišly mrákoty, že jsem se musel dojít ven vyvětrat. Potom jsem už místo stání klekal. Jelikož byla malá účast při mši, chýlila se ke konci před 18. h. Dovolil jsem si odejít hned po skončení obřadu, ale ještě za zpěvu, abych zkusil stihnout dřívější vlak s přípojem až domů, jinak bych musel dlouho čekat na přípoje.
Vyrazil jsem tedy do Prostřední Lipky, ale až při sestupování do Králík jsem zjistil, že je to dále než jsem myslel, nicméně vzápětí jsem přes internet zjistil naskočení zpoždění vlaku, které mi nahrávalo. Zrychlil jsem krok, co to mé chromé nohy dovolily a pokračoval další více než 3 km na zastávku. Zpoždění ještě přibylo, takže nakonec, když jsem došel do Prostřední Lipky asi po 18.35 h nečekal jsem ani minutu a přijel vlak zpožděný o více než ¼ hodiny, jako by to bylo kvůli mně. Po přesedání v Ústí nad Orlicí a v Chocni jsem se domů vrátil šťastný a spokojený po 20.45 h.
A ještě vzpomínka na rok 2021, kdy jsem přenocoval u klášterní zdi s výhledem z "ložnice" na Suchý vrch
- Podrobnosti
Obyčejná voda jako nedoceněný zázrak života?
Každý ví, že voda je základ života na Zemi, že člověk je tvořen z přibližně 70 - 80% z vody, že bez příjmu vody člověk za několi dní umře... a co ještě patří k základním vědomostem o vodě. Jistě toho kdokoli vyloví z paměti více. Nicméně čím více se "obyčejnou" vodou zabývám, tím více zjišťuji, jaký je to nedoceněný zázrak.
Jenže s tím nedoceněným zázrakem to není tak jednoduché, protože to, co nám teče z vodovodů, ale pravděpodobně vyvěrá i z pramenů nebo ze studní je v současné době velmi znehodnoceno.
Víte, jaké parametry vůbec od "obyčejné" vody musíte požadovat?
Jen lehce načrtnu ty nejdůležitější 3 nebo 4:
1. Voda musí být čistá, tedy bez toxinů, ale s důležitými minerály, neboť i zcela čistá, tedy destilovaná voda je zdraví škodlivá. Bohužel dnes se normy na obsah škodlivých látek velice uvolnily, a přesto to nestačí.
2. Voda musí mít určité pH, které je ve veřejných vodovodech hlavně chemisací nastaveno na pH 7, což je přibližně pH krve, ale nelze o tom říci, že je to to pro zdraví nejprospěšnější. Pro běžné pití je důležitější výše pH až k hodnotě 9,5. Ve veřejných vodovodech je hodnota pH dolaďována především chemisací, což je přímo škodlivé, místo přiroseně přírodně ionisované a strukturované vody.
3. a 4. Voda musí být správně ionisovaná a strukturovaná, což jsou veličiny, které spolu velice úzce souvisí, ale těmito se už ve veřejných vodovodech nikdo nezabývá, přičemž to jsou veličiny daleko důležitější než hlídání pH. Pokud má voda správnou strukturaci a ionisaci, tak by mohla mít i přirozeně správnou výši pH.
A jak je to s tou ionisací a strukturací vody?
Inu je to na delší povídání, které kdykoli komukoli provedu na přání. Nebojte se se mnou spojit a nic vás to stát nebude.
Ve stručnosti jen následující střípky poznání. Chemický vzorec vody H2O zná asi každý, ale že důležitější je voda v podobě H3O2, která vyplňuje mezibuněčný prostor a buňky každého živého organismu, to podle mých zkušeností ví málokdo. A že běžná voda H2O do tohoto prostoru proniká těžko vzhledem ke své velikosti molekul (toť ona strukturace), také není známá záležitost. A když kvalitní voda neproniká k buňkám, nemůže vyplavit toxiny, buňky také vysychají, neprobíhají správně biochemické pochody atd. atd. Strukturovanou vodu lze částečně nahradit pojídáním dostatečného množství kvalitní přirozené "přírodní" (bio?) zeleniny a bylin, které jsou schopné transformovat do svého mezibuněčného prostoru vodu H3O2, narozdíl od člověka. (V některých výzkumech se místo chemických vzorců hovoří o tzv. pentagonální a hexagonální vodě podle obrazců, které molekuly tvoří - známé také jako tzv. Pí voda)
A ionisace vody je související parametr, protože ionisace a strukturace spolu úzce souvisí. Ionisace znamená množství mínusových iontů vodíku H (-H) v molekule oproti plusovým iontům kyslíku O (+O). Poměrně známý fakt je, že "mínusové" nebo také "záporné" ionty obecně působí na člověka blahodárně, ať je to v lese, u ohně, u moře, což právě způsobuje velké množství mínusových iontů, což biochemicky způsobuje snižování tzv. volných radikálů v těle, jež způsobují zkracování telomerů šroubovice DNA. Toto zkracování telomerů je základním faktorem umírání buněk a tedy i stárnutí člověka.
Správná ionisace vody by měla být asi kolem -600 mV, ale bohužel jsem ještě nikde ve vodovodu, ale i v přirozených pramenech, často prohlašovaných za léčivé, nenaměřil nižší hodnotu než 100 mV!!!
Sám piju správně ionisovanou, strukturovanou vodu, s pH 9,5, čistou i bez antibiotik či hormonálních přípravků, jež se běžně v současnosti ve vodě vyskytují, a asi po dvou letech jejího užívání vidím některé velmi positivní výsledky. Často hovořím o vymizení většiny šedin ve vlasech i chlupech, které mi již nějaký rok signalisovaly vyšší věk a minulé stresy, avšak poslední dobou si mimo jiné začínám všímat, že oproti minulosti zvládám daleko náročnější výkony bez stálého příjmu vody. Tak například minulý pátek při teplotě 33,5 °C jsem si vyjel na projížďku na kole a za 2 h a 5 minut ujel 60,5 km s průměrnou rychlostí asi 29,3 km/h bez kapky vody s sebou (údaje z aplikace z mobilu na snímku jsou mírně jiné), nedávno přes 100 km asi za 3,5 hodiny při teplotě asi kolem 25 °C také bez kapky vody, uběhl lehký nezávodní maraton také bez kapky vody s sebou...
Dříve jsem byl schopen při takových teplotách vydržet sportování bez příjmu tekutin jen asi do hodiny. A co to způsobilo? Jistě nasycení mezibuněčného prostoru, odkud má organismus možnost čerpat i ve stavech nouze.
Chcete se dovědět více o kvalitní vodě? Jsem k disposici, stačí mě jen kontaktovat, např. zde.
- Podrobnosti
Bylinky jako náhrada zeleniny?
Mohou nahradit byliny ve stravě zeleninu? Samozřejmě, že mohou, avšak vůbec nechci tuto náhradu níkomu nutit, sám také zcela nenahrazuji zeleninu bylinami, nicméně tvoří velký podíl na mé stravě.
A proč?
Je k tomu hodně důvodů, z nichž některé přiblížím.
Jednak je potřeba si uvědomit, že zelenina, jak jí známe z našich zahrádek, či někteří jen z prodejny, nejsou původní přírodní druhy a vyváženost nutrientů, minerálů, vitamínů, enzymů nemusí být ideální podle přirozenosti. K tomu je potřeba si uvědomit, že i tabulkami deklarovaný obsah živin v současnosti neodpovídá realitě kvůli chemicky zničené půdě, na níž je pěstována.
Zelenina byla kultivovaná z různých původních rostlin zpravidla pro lepší vyzáž, ale někdy pro vyšší obsah některých látek, když pominu genetické modifikace posledních let, které by se však zatím neměly masivně týkat našich plodin.
Byliny jsou prastaré zpravidla původní rostliny (samozřejmě i byliny se šlechtí), takže jsou to původní Boží stvoření, v nichž by jistě mělo být vše tak, jak je potřeba. Přímou konsumaci samotných bylin však většinou nedoporučuji, určitě je lepší je přimíchávat do různých salátů, přidávat do polévek a jiných pokrmů, protože mají vyšší množství látek, které např. v krku pálí, nebo jsou hořké atd.
Nicméně mezi byliny, které je možné jíst ve velkém patří například měsíček lékařský či divizna velkokvětá na obrázcích. Stačí nakrájet a přidat dle libovůle do pokrmu nebo třeba i posypat namazaný chleba...
A takto se na naší zahradě daří bylinám mezi zeleninou.
- Podrobnosti
Medobraní aneb Vytáčení medu
Letošní první vytáčení medu. Je to med z jarních bylin, stromů a keřů. Hovoří se o něm jako o řepkovém, ale není to určitě úplná pravda. Samozřejmě, pokud včelař přiveze včelstva k řepkovému poli, tak to převážně řepkový med bude. To však neznamená, že je zcela špatný, je prostě jen jednodruhový a možná bude mít v sobě více chemie než med, který včely vytvoří z pylu posbíraného z květů jiných rostlin, které nejsou chemicky ošetřované. Nemám chemické rozbory medů, ale mé osobní přesvědčení mi velí vyhýbat se jakékoli chemie do těla a na tělo, takže i včelám dopřávám množství a rozmanitost bylin, keřů a stromů na své zahradě, a přestože má včela dolet až 5 - 7 km, myslím, že ty moje značnou část pylu nasbírají "doma".
Medobraní začíná oblečením do speciální výstroje, která v mém případě spočívá hlavně v kukle na obličej, protože jeden neví. Jinak chodím ke včelám i v trenýrkách, ale obličej je potřeba si chránit, jeden nikdy neví.
Potom je potřeba postupně prohlédnout jednotlivá včelstva a jejich úly, k čemuž je důležitý tzv. dýmák pro vykuřování a pro rozehnání včel, aby zalezly před kouřem dovnitř a zbytečně nepoletovaly kolem.
Při prohlídce se zjišťuje množství medu a také tzv. zavíčkování, tedy stav, kdy mají včely med již správně upravený, zbavený nadbytečné vody a "uskladněný" na horší časy. Některé plásty jsou teprve ve fázi výstavby buněk, některé vystavěné a jen částečně zaplněné. Ty nechávám být.
Ale ty nejlepší vypadají takto a z nich je medu nejvíce a nejkvalitnějšího.
Potom je potřeba zavíčkované buňky odvíčkovat zdrhnutím těchto voskových víček a následně vložit do medometu a odstředivou silou vytočit.
Z medometu vytéká med s drobnými čásečkami vosku, které se musí přefiltrovat. K tomu používám uhelonové (nekovové, neplastové) síto.
A výsledkem činnosti včel a potom mé zlodějské med ve sklenicích připravený ke spotřebě. Zatím tekutý, který postupně zkrystalisuje, což však není na závadu, ale důkazem toho, že med není ředěný nebo chemicky zpracovaný.
Část medu také pastuji (ručně). Pastovaný med má výhodu, že nekrystalisuje a vhodnější například k natírání na chleba. Já z něj potom ještě dělám skořicové medy (medoskoř) nebo čokoládové medy (medočok). Ale o tom zase někdy jindy.
Kdo má zájem o čerstvý med, zatím ještě mám. Pastovaný bude později. V srpnu také bude med z letního vytáčení, tedy z pylu z letních bylin a udělám také medočok a medoskoř. Medovinu asi letos dělat nebudu. Propolis udělám také později, ale trochu ještě mám z loňského roku.