Ohlédnutí za poutním rokem 2022
Moje poutní sezona již pomalu konční, přestože bych ještě rád nějakou menší pouť zvládl, ale teprve nyní jsem se konečně dostal k dokončení vzpomínky na svou nejdůležitější pouť roku, kterou tedy se zpožděním dávám k přečtení:
Znovu po roce nadešel 15. srpen se svým svátkem Nanebevzetí Panny Marie, který již mnoho let mého života patří pravidelné celodenní pěší pouti na Horu Matky Boží u Králík. Na různé pěší pouti chodívám nejméně 20 let, když pominu předchozí tzv. pěší turistiku provozovanou v rámci rodiny již od nejútlejších let, ale tehdy bez hlubších duchovních rozměrů.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie s klášterem na Hoře Matky Boží
Zpočátku jsem k tomuto poutnímu místu putoval z bližších míst. Když pominu zcela krátké pouti z nevelké vzdálenosti, tak hodnotnějšími poutěmi byli až ty z Ústí nad Orlicí, Brandýsa nad Orlicí či Chocně, kam jsem se přibližoval vlakem.
Pro úplnou pěší pouť z domova ze Zámrsku až do Hedče jsem se odhodlal až teprve nedávno. Největší překážkou mi byla nutnost vycházení hluboko v noci, abych stihl dojít na podvečerní poutní mši, což pro mě velkého spáče je velká oběť. Jinak vzdálenostně, tedy až přes sedmdesát kilometrů jsem chodil i při těch „kratších“ poutích, protože nechodím vždy nejpřímější cestou, ale dělám i okliky, například příjemnější krajinou, lesem nebo se zacházkou ke kostelu či prostě jen tak.
K letošní pouti na Horu Matky Boží jsem přistupoval s ještě větším respektem než jindy, protože těch kratších před ní jsem tolik neabsolvoval a měl jsem obavy, aby mě nohy dobře donesly.
Večer před poutí jsem šel spát již před 21. h, ale nepodařilo se mi usnout před 22. h. I přes krátký spánek jsem byl vzhůru již po 2. h, ale ještě jsem se pokoušel usnout. Nepodařilo se mi to, tak jsem vstal ve 2.45 h o čtvrt hodiny dříve než jsem měl budík.
Po posledních přípravách jsem do tmy, kterou osvětloval jen jasný měsíc, nakonec vykročil až ve 3.33 h v poměrně vysoké ranní teplotě 17 °C než jaké při těchto poutích pamatuji, někdy i blízko k nule. Na zádech batoh s jídlem na celý den a s vodou. Temnotou jsem potom začal odměřovat dlouhou celodenní cestu nejprve kolem nádraží polní cestou na Dobříkov a přes první hřbet Čertova dubu k Chocni, do které jsem přicházel po dvou hodinách chůze a dvou modlitbách růžence již za rozbřesku. Minul jsem Choceň, dále následoval Brandýs nad Orlicí, za nímž uběhla třetí hodina cesty a další růženec, s nímž se cesta zkrátí vždy o více než půl hodiny. Za Brandýsem mě překvapila úplná uzávěra cyklostezky kolem Orlice k Ústí nad Orlicí, včetně pěších pro rekonstrukci železnice, nicméně jsem sázel na to, že v pondělí před 7. h se ještě práce nerozeběhnou, takže to snad projdu. Kalkul vyšel a za další hodinu mě vítaly Klopoty. Výstupem tímto malebným údolím jsem zároveň překonával druhý hřeben a jeho přehoupnutím se dostal do Dolních Libchav, s průchodem kterých jsem snědl polovinu malého melounu, který jsem si jako ostatně stravu na celý den nesl s sebou. S pátou hodinou cesty a asi třiceti kilometry v nohách jsem míjel severní okraj Ústí nad Orlicí kolem kempu Na Cakli, ale také se dostavila první krise, či spíše malá nepohoda se zvýšeným zíváním pro nedostatek spánku. Nicméně jsem se tím nijak neznepokojoval, protože mi přišla vzpomínka, že to v těchto místech, či v tuto dobu na mne přišlo i při předchozích poutích. Šestá hodina vypršela za třetím hřebenem při sestupu od Lanšperku Kočtinami k Dolní Dobrouči s prvním krásným výhledem na Orlické hory a další kopečky kolem.
Boží muka na hřbetu mezi Klopotami a Libchavami
Trochu neduchovní občerstvení z loňského roku pod Lanšperkem
Při sestupu do Dolní Dobrouče jsem vytáhl na snídani chleba s máslem a svým medoskořem, tedy medem se skořicí, a k tomu přikusoval cuketu a okurku. S další sedmou hodinou cesty a přibližně čtyřicátým kilometrem v nohách jsem přehoupl již čtvrtý hřeben od Dolní Dobrouče k Ovčínu v letohradské části Kunčice a v údolí došel na tradiční zastávku na hřbitově u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Orlici, kde jsem se zastavil asi na 10 minut pro doplnění vody, umytí a přezutí z tenisek do sandálů.
Po krátké přestávce má cesta pokračovala dále, jenže se znepokojivým překvapením, jak mě velmi rozbolely nohy únavou. Byl to však jen nějaký krátkodobý šok pro nohy, že vypadly z rytmu, ale naštěstí se brzy rozešly do svého tempa a bylo mi po přezutí lépe než před tím. S dalším růžencem na rtech jsem pokračoval stoupáním na pátý hřeben s vesnicí Mistrovice, z něhož potom cesta padala dolů kolem sjezdovky do Jablonného nad Orlicí, kde se mi naplnila 8. hodina cesty. Z Jablonného vedla zase cesta několik kilometrů po nepříjemné silnici silnici do Orliček s mírným stoupáním, jež se postupně ve vesnici zvyšovalo. Blízko silnice vede i turistická cesta, která je sice příjemnější vzhledem k tichu a klidu a vnímání lesní krajiny, avšak je mnohem náročnější, protože vede nahoru na hřeben a potom se vlní podle terénu. Dnes jsem se nechtěl fysicky více vysilovat.
Po projití hezkou podhorskou vesnicí Orličky jsem za posledním domem ve svahu u pramene opět doplnil vodu a umyl se včetně ochlazení nohou a postupně už docela těžce dokončoval strmý výstup na 6. hřeben do sedla pod Suchým vrchem zvaného Hvězda. Sedlo Hvězda je nejvyšším místem mé pouti s nadmořskou výškou 840 m. Poslední úsek stoupání po stráni nad Orličkami byl již opravdu docela krušný, jelikož únava nohou se v prudkém stoupání velmi zvýšila a přidaly se bolavé paty, které mě poslední dobou občas trápí i při běhu. Nicméně se zaoblováním vrcholku hřebenu, ke kterému jsem se pomalu šinul, se chůze zlepšila a to jistě i díky blahodárným mínusovým iontům v lese, který mě pohltil před vrcholkem. Před hřebenem pod Hvězdou jsem také završil desátou hodinu putování, ale s celkem asi půl hodinou obětovanou přestávkám to bylo 10 a půl hodiny, tedy denní doba dosáhla 14. hodiny. Ušlá vzdálenost se dostávala k šedesáti kilometrům. Odpolední doba přinesla také vysokou teplotu pod hřebenem dosahující 26 °C, jíž postupně snížila nadmořská výška, les a bouřkový mrak nade mnou.
Sestup z Hvězdy do Červené Vody mě naplnil optimismem, protože těžké stoupání se změnilo v rychlé klesání, ale hlavně v průklestu lesa se poprvé v dálce vynořila Hora Matky Boží s klášterem, což mi vždy dává velkou naději, že už by se to mohlo podařit dojít až tam. Větší radost a optimismus nesnížila ani dešťová přeháňka, po níž jsem vytáhl svou druhou a poslední denní porci chleba, tentokráte s máslem s kozím sýrem a s cuketou a pojídal samozřejmě při chůzi z Červené Vody přes Šanov až za Horní Orlici.
Horní Orlicí už jsem stoupal na poslední sedmý cílový vrchol, ale před dokončením stoupání a celé poutě jsem udělal třetí a poslední tradiční zastávku na občerstvení vodou a hlavně poslední umytí před cílem u studánky Panny Marie asi 1 km před Dolní Hedčí. Na loňskou zastávku zde jsem vzpomínal těžce, jelikož puchýře, které mi tehdy vznikly narostly do takových rozměrů, že jsem se poslední kousek cesty sotva dobelhal. Ale letos jsem do cíle u kláštera na Hoře Matky Boží dorazil zcela v pořádku, bez puchýře, před 16.30 h, šťastný a spokojený, přiměřeně unavený, nikoli zničený. Nohy našlapaly asi 70 km, prošly asi 17 vesnic či měst, duše se promodlila asi deset růženců a mnoho jiných modliteb a oči viděly nesčíslně krás naší krajiny.
Loreta na nádvoří kláštera na Hoře Matky Boží
Schodiště k hlavnímu vchodu kláštera, který se však dnes již nepoužívá
Asi 20 minut jsem relaxoval na palouku před klášterem s výhledem na pohoří Králického Sněžníku a Orlických hor, kterýžto pohled mám moc rád, a před 17. h jsem se odebral do kostela na mši.
Poutní mši jsem absolvoval zvláštně, jelikož při stání na mě stejně jako vloni přišly mrákoty, že jsem se musel dojít ven vyvětrat. Potom jsem už místo stání klekal. Jelikož byla malá účast při mši, chýlila se ke konci před 18. h. Dovolil jsem si odejít hned po skončení obřadu, ale ještě za zpěvu, abych zkusil stihnout dřívější vlak s přípojem až domů, jinak bych musel dlouho čekat na přípoje.
Vyrazil jsem tedy do Prostřední Lipky, ale až při sestupování do Králík jsem zjistil, že je to dále než jsem myslel, nicméně vzápětí jsem přes internet zjistil naskočení zpoždění vlaku, které mi nahrávalo. Zrychlil jsem krok, co to mé chromé nohy dovolily a pokračoval další více než 3 km na zastávku. Zpoždění ještě přibylo, takže nakonec, když jsem došel do Prostřední Lipky asi po 18.35 h nečekal jsem ani minutu a přijel vlak zpožděný o více než ¼ hodiny, jako by to bylo kvůli mně. Po přesedání v Ústí nad Orlicí a v Chocni jsem se domů vrátil šťastný a spokojený po 20.45 h.
A ještě vzpomínka na rok 2021, kdy jsem přenocoval u klášterní zdi s výhledem z "ložnice" na Suchý vrch
